POSELSTVÍ SVATÉ KLÁRY Z ASSISI [1] STEFANII CATERINĚ 20. KVĚTNA 2013

TerezaKpřed 2 letyupraveno

POSELSTVÍ SVATÉ KLÁRY Z ASSISI [1] STEFANII CATERINĚ 20. KVĚTNA 2013

"Drazí bratři a sestry, pokoj a dobro vám všem! Nejvyšší Pán mě požádal, abych k vám promluvila o kontemplaci. Vy dobře víte, že moje pozemská existence nebyla ničím jiným než kontemplací, proto k vám o ní mluvím s radostí.
Co je to kontemplace? Není to asketické cvičení, duchovní akrobacie, abstraktní pojem, ale je to dýchání, spočinutí duše. Když Bůh stvořil člověka, chtěl, aby byl jeho spolupracovníkem, aby se podílel na jeho díle řízení stvoření. Mnohokrát vám bylo vysvětleno, že údělem člověka nebylo dřít, aby si vydělal na živobytí, ale žít v radosti ze služby Bohu. Práce měla být účastí na božské tvořivosti, kterou umožňovala schopnost člověka chápat a využívat Boží zákony.
Prvotní hřích, kterého se dopustili praotcové, zotročil lidstvo na Zemi, které již neznalo odpočinek. Práce na Zemi člověka unavuje, je vždy zdrojem starostí, jak když je jí příliš mnoho, tak když je jí příliš málo. Na práci závisí vydělávání, a vydělávání není pro lidi nikdy dost: jsou-li chudí, chtějí se stát bohatými, jsou-li bohatí, chtějí se stát ještě bohatšími a nikdy nemají klid; ať jsou chudí, nebo bohatí, vždycky mají starosti.

Ježíš řekl: "Nebuďte úzkostliví..." (Mt 6,25). Chtěl totiž člověka přivést zpět k opravdovému vztahu s Otcem; chtěl, abychom pochopili, že Bůh je schopen zajistit potřeby člověka a že ve službě Bohu člověk najde to, co potřebuje, a ještě víc. Jsme stvořeni pro Boha a pro hledání jeho království, které není z této země; jsme povoláni žít podle Božích zákonů, které nejsou pozemské a tělesné. Bůh ví, co potřebujeme, protože nás stvořil; proto nám vždy dává to, co potřebujeme k životu, pokud se rozhodneme žít pro něj.
Když jsme ochotni žít pro Boha, když toužíme patřit jen jemu a zcela se mu odevzdat, pak se rodí pravá kontemplace, která je plodem důvěřivého odevzdání se Bohu. Obětování života Bohu je klíčem, který otevírá našeho ducha, do něhož Bůh vložil svůj poklad. Ano, drazí bratři, ten, kdo miluje Boha, se probouzí k pravému životu; ten, kdo je ochoten dát vše, dostává od milujícího Otce vše. Ten, kdo miluje, touží kontemplovat Tvář Milovaného a obdivuje vše, co Milovaný koná; umí rozpoznat každý Jeho čin něhy a lásky. Mezi člověkem a Bohem tak rozkvétá příběh lásky, který nekončí ani smrtí, naopak: v dimenzi věčnosti se milující a Milovaný stávají jedním.

Kontemplace je postoj úcty a ticha před Boží velikostí: stvoření se podřizuje Stvořiteli nikoli ze servility nebo strachu, ale z lásky. Z tohoto postoje vychází moudrost a poznání zákonů života. Člověk se stává poddajným pod Boží rukou a začíná pracovat ve světle: jeho skutky jsou dobré, budují celý Boží lid. Člověk pracuje pro Pána, ale už necítí únavu, protože je naplněn Boží přítomností, která je odpočinkem pro duši.

Autentická víra vždy vede ke kontemplaci, protože věřící člověk se ničeho nebojí a umí v každé situaci, i té nejtěžší, rozpoznat Boží přítomnost, jeho ruku, která tiše prochází, aby uzdravila každou bolest.

Víra nikdy neztrácí ze zřetele Boha, který je středem života. To je kontemplace.

Ke kontemplaci vede také naděje, protože člověk, který žije nadějí, každý den kontempluje Boží dary, skrze něž Bůh plní svá zaslíbení. Jen slepý člověk by si nevšiml malých i velkých darů, které naplňují každý den života. Až se zítra probudíš, rozhlédni se kolem sebe a začni počítat dary, které ti Bůh během dne dává, počínaje sluncem a vzduchem, bez nichž bys nemohl žít; večer si uvědomíš, že jsi dostal mnoho. Pak budete svému Bohu děkovat a obdivovat ho. I to je kontemplace.

Láska, pokud je to láska, rozkvétá v kontemplaci. Už jsem vám řekl, že ten, kdo miluje, touží hledět na svého milovaného. Kontemplace je dítětem lásky a nikdy není samoúčelná: kontemplace pohání k činu, protože při kontemplaci Boží lásky se člověk cítí naplněn touto láskou a směřuje k bližnímu. Miluje druhé Boží láskou a stejnou lásku objevuje i u svých bratří a sester. A to je také kontemplace.
Z toho všeho můžete pochopit, že všichni jste povoláni ke kontemplaci a že je součástí vašeho života; skutečně život křesťanů by měl být kontemplativním životem. Mnozí bohužel kontemplaci redukují na zkušenost mnichů a jeptišek v klášterech či klauzurách, zatímco místo toho jste se všichni narodili, abyste kontemplovali Boha. Někteří se rozhodnou zasvětit se kontemplaci jako službě a zvolí si život odloučený od světa; to je velká služba, kterou lidé ne vždy chápou, protože nevědí, co kontemplace je. Přesto by to měl vědět každý člověk. Lidský duch je totiž stvořen k poznávání Boha, ale nemůže poznat to, co nevidí. Právě k tomu slouží kontemplace: je to pohled ducha obrácený k Bohu, který umožňuje poznat Boha takového, jaký je.

Bůh, který je Duch, přebývá v duchu člověka. Přebývání Ducha svatého ve vašem duchu je jako fontána umístěná uprostřed zahrady. Pokud milujete Boha a obětujete se mu, váš duch rozkvétá jako zahrada, protože pramen Ducha svatého ho neustále zalévá. Boží přítomnost odpuzuje zlo z vašeho ducha; stává se uzavřenou zahradou, chráněnou, protože Bůh žárlivě střeží to, co je jeho. Ve své uzavřené zahradě můžete rozjímat o Bohu a odpočívat v něm. Ve svém duchu odpočíváte více než na kterémkoli jiném místě na světě. Proto je kontemplace pravým odpočinkem, tím, který člověk znal před hříchem. Ježíš přišel, aby lidstvo uvedl do pravého Božího odpočinku; otevřel novou a živou cestu k Otci. V Ježíši Kristu se tedy vše zrekapituluje a on uvede celé lidstvo vesmíru a všechny tvory do nového stvoření, kde bude člověk i stvoření navždy odpočívat v Bohu, bez slz a námahy, bez porušení.

Jen Bůh ví, kdy k tomu dojde.Již nyní však můžeš zakusit odpočinek v Bohu tím, že ho budeš hledat v intimitě svého ducha, tam, kde Bůh vykopal studnu živých vod.Přichází, aby v tobě žil, pokud ho vzýváš, pokud po něm toužíš ze všech svých sil.On je studnou, z níž čerpáš vodu, kterou ti nikdo jiný nemůže dát, díky níž už nikdy nebudeš žíznit (J 4,14).
Radím vám, abyste tuto nejčistší vodu čerpali z Boží studny, která je ve vás; nebuďte jako mnozí lidé na této zemi, kteří pijí z louží plných bláta a vracejí se k žízni. Pamatujte na studnici živé vody, kterou je Bůh ve vás, hledejte ho ve svém duchu a tam ho najdete.
Ve svém pozemském životě jsem se nikdy neunavil hledat Boží Tvář.Neustále jsem čerpal z Jeho studny živých vod, a čím více jsem čerpal, tím více jsem se naplňoval; láska přetékala z celé mé bytosti a šířila se kolem mě a dotýkala se mnoha vzdálených duší, i když jsem žil v tichu San Damiana.Nikdy se neunavujte hledáním Ježíše a rozjímáním o jeho Tváři, která je plná lásky k vám. Nechte se obklopit Jeho pohledem a naleznete opravdový klid; pak budete kontemplovat Boha i ve svém každodenním životě, kde se odvíjí vaše existence.

Následuji vás svou modlitbou a miluji vás v Bohu. Přijměte mé požehnání:

Ať vám Pán žehná
a ochraňuje vás.
Nechť je Jeho tvář na Vás
a dá vám svou milost,
Obratí na vás svůj pohled
A udělí vám svůj pokoj.
Ať je Pán stále s tebouA ať jsi vždy
s Ním!".
.
[1] Klára se narodila v Assisi roku 1194 ve šlechtické rodině. Ještě v mládí se rozhodla, že bude patřit pouze Kristu. Šla se poradit se svatým Františkem, který její předsevzetí odstoupit od světa schválil; oblékl ji do hábitu a připravil pro ni malý příbytek vedle kostelíka San Damiano. Brzy se k ní připojily další mladé ženy z Assisi; tak se zrodil druhý františkánský řád zvaný "Chudé dámy ze San Damiana", později "klarisky". Klára žila v San Damianu vždy v chudobě a kontemplaci. Zemřela v roce 1253 a o dva roky později ji papež Alexandr IV. prohlásil za svatou. Její tělo odpočívá v bazilice v Assisi, která je jí zasvěcena.

TranslatedTranslated with DeepL Translate: The world's most accurate translator (free version) with DeepL Translate: The world's most accurate translator (free version)

Zdroj:
I messaggi della Madonna nel Mondo

Lajk11 475

Attende Domine sdílí

před 2 lety

1Sdílet398

TerezaKpřed 2 lety

MESSAGGIO DI SANTA CHIARA D’ASSISI [1]
A STEFANIA CATERINA
20 MAGGIO 2013
« Carissimi fratelli e sorelle, pace e bene a tutti voi! Il Signore Altissimo mi ha chiesto di parlarvi della contemplazione. Sapete bene che la mia esistenza terrena non è stata altro che contemplazione; perciò ve ne parlo con gioia.
Cos’è la contemplazione? Non è un esercizio ascetico, un’acrobazia spirituale, un concetto astratto ma è il respiro, il riposo dell’anima. Quando Dio ha creato l’uomo desiderava che fosse il Suo collaboratore, che partecipasse alla Sua opera di governare il creato. Vi è stato spiegato tante volte che il destino dell’uomo non era quello di faticare per guadagnarsi da vivere ma di vivere nella gioia di servire Dio. Il lavoro doveva essere la partecipazione alla creatività divina, resa possibile dalla capacità dell’uomo di comprendere e utilizzare le leggi di Dio.
Il peccato originale commesso dai progenitori ha reso schiava l’umanità della Terra che non ha più conosciuto il riposo. Il lavoro sulla Terra affatica l’uomo, è sempre fonte di preoccupazioni sia quando è troppo sia quando è troppo poco. Dal lavoro dipende il guadagno ed il guadagno non è mai abbastanza per gli uomini: se sono poveri vogliono diventare ricchi; se sono ricchi vogliono diventare ancora più ricchi e non hanno mai pace; poveri o ricchi sono sempre affannati.
Gesù ha detto: “Non affannatevi…” (Mt 6, 25). Egli voleva infatti riportare l’uomo al vero rapporto con il Padre; voleva farci comprendere che Dio è in grado di provvedere al bisogno dell’uomo, e che nel servizio a Dio l’uomo trova il necessario e anche il di più. Siamo creati per Dio e per cercare il Suo Regno che non è di questa Terra; siamo chiamati a vivere secondo le leggi divine che non sono terrestri e carnali. Dio sa di cosa abbiamo bisogno perché ci ha creati; perciò ci dona sempre il necessario per vivere, sempre che decidiamo di vivere per Lui.
Quando siamo disposti a vivere per Dio, quando desideriamo appartenere soltanto a Lui e ci doniamo interamente a Lui, allora nasce la vera contemplazione che è frutto dell’abbandono fiducioso a Dio. L’offerta della vita a Dio è la chiave che apre il nostro spirito, nel quale Dio ha riposto il Suo tesoro. Sì, carissimi fratelli, chi ama Dio si risveglia alla vita vera; chi è disposto a donare tutto riceve tutto dal Padre amoroso. Chi ama desidera contemplare il Volto dell’amato e ammira tutto ciò che l’amato compie, sa riconoscere ogni Suo atto di delicatezza e di amore. Così fra l’uomo e Dio sboccia una storia d’amore che non finisce neppure con la morte, anzi: nella dimensione dell’eternità l’amante e l’Amato diventano una cosa sola.
La contemplazione è l’atteggiamento di stupore e di silenzio davanti alla grandezza di Dio: la creatura si sottomette al Creatore non per servilismo o per paura ma per amore. Da questo atteggiamento nascono la sapienza e la conoscenza delle leggi della vita. L’uomo si fa docile sotto la Mano di Dio e comincia ad operare nella luce: le sue opere sono buone, edificano tutto il popolo di Dio. L’uomo lavora per il Signore ma non sente più la fatica, perché è ricolmo della presenza divina che è riposo per l’anima.
La fede autentica porta sempre alla contemplazione perché l’uomo fedele non teme nulla e sa riconoscere in ogni situazione, anche la più dura, la presenza di Dio, la Sua Mano che passa silenziosa per guarire ogni dolore. La fede non fa mai perdere di vista Dio che è il centro della vita. Questa è contemplazione.
Anche la speranza porta alla contemplazione perché l’uomo che vive di speranza contempla ogni giorno i doni di Dio mediante i quali Egli realizza le Sue promesse. Solo un cieco non si accorgerebbe dei doni piccoli e grandi che colmano la vita di ogni giorno. Domani, al risveglio, guardatevi intorno e cominciate a contare i doni che Dio vi fa durante la giornata, partendo dal sole e dall’aria senza i quali non potreste vivere; alla sera vi accorgerete di avere ricevuto molto. Allora ringrazierete e ammirerete il vostro Dio. Anche questa è contemplazione.
L’amore, se è amore, sboccia nella contemplazione. Vi ho già detto che chi ama desidera guardare il suo amato. La contemplazione è figlia dell’amore e non è mai fine a se stessa: la contemplazione spinge all’azione perché contemplando l’amore di Dio, l’uomo si sente colmo di quell’amore e si muove verso il prossimo. Ama gli altri con l’amore di Dio e scopre nei fratelli quello stesso amore. Ed anche questa è contemplazione.
Da tutto questo potete comprendere che siete chiamati tutti alla contemplazione e che essa fa parte della vostra vita; veramente la vita dei cristiani dovrebbe essere vita contemplativa. Purtroppo, molti riducono la contemplazione all’esperienza di monaci e suore nei conventi o nelle clausure, mentre invece tutti siete nati per contemplare Dio. Alcuni decidono di dedicarsi alla contemplazione come servizio, scegliendo una vita ritirata dal mondo; è un servizio grande questo che gli uomini non sempre comprendono perché non sanno cos’è la contemplazione. Eppure ogni uomo dovrebbe saperlo. Lo spirito umano, infatti, è fatto per conoscere Dio ma non può conoscere ciò che non vede. Proprio a questo serve la contemplazione: è lo sguardo dello spirito rivolto a Dio, che permette di conoscere Dio così come Egli è.
Dio che è Spirito abita nello spirito dell’uomo. La presenza dello Spirito Santo nel vostro spirito è come una fontana posta nel mezzo di un giardino. Se amate Dio e vi offrite a Lui, il vostro spirito fiorisce come un giardino perché la fonte dello Spirito lo irrora continuamente. La presenza di Dio respinge il male dal vostro spirito; esso diventa un giardino chiuso, protetto, perché Dio custodisce gelosamente ciò che è Suo. Nel vostro giardino chiuso potete contemplare Dio e riposare in Lui. È nel vostro spirito che riposate, più che in tutti gli altri luoghi del mondo. Perciò la contemplazione è il vero riposo, quello che l’uomo conosceva prima del peccato. Gesù è venuto per introdurre l’umanità nel vero riposo di Dio; ha aperto una strada nuova e vivente verso il Padre. Perciò tutto sarà ricapitolato in Gesù Cristo ed Egli introdurrà l’intera umanità dell’universo e tutte le creature nella creazione nuova, dove l’uomo ed il creato riposeranno in Dio per sempre, senza più lacrime né fatica, senza corruzione.
Solo Dio conosce il momento in cui tutto questo avverrà. Tuttavia, già adesso potete pregustare il riposo in Dio cercandoLo nell’intimità del vostro spirito, là dove Dio ha scavato un pozzo di acque vive. Egli viene per vivere in voi se Lo chiamate, se Lo desiderate con tutte le forze. Egli è il pozzo dal quale attingete un’acqua che nessun altro può darvi, grazie alla quale non avrete mai più sete (Gv 4, 14). Vi consiglio di attingere quest’acqua purissima dal pozzo di Dio che è posto in voi; non fate come tanti uomini di questa Terra che bevono alle pozzanghere piene di fango e tornano ad avere sete. Ricordatevi del pozzo di acque vive che è Dio in voi, cercateLo nel vostro spirito e là Lo troverete.
Nella mia vita terrena non mi sono mai stancata di cercare il Volto di Dio. Ho attinto continuamente al Suo pozzo di acque vive e più attingevo più mi riempivo; da tutto il mio essere traboccava l’amore e si spandeva attorno a me, arrivava a toccare tante anime lontane, benché vivessi nel silenzio di San Damiano. Non stancatevi mai di cercare Gesù e di contemplare il Suo Volto che è pieno di amore per voi. Lasciatevi avvolgere dal Suo Sguardo e troverete il vero riposo; allora contemplerete Dio anche nella vita di ogni giorno, là dove si svolge la vostra esistenza.
Vi seguo con la mia preghiera e vi amo in Dio. Ricevete la mia benedizione:
Il Signore vi benedica
e vi protegga.
Faccia risplendere
il Suo Volto su di voi
e vi doni la Sua misericordia.
Rivolga su di voi il Suo Sguardo
e vi dia pace.
Il Signore sia sempre con voi
e faccia che voi siate sempre
con Lui! ».
.
[1] Chiara nacque ad Assisi nel 1194 da nobile famiglia. Ancora giovane decise di appartenere solo a Cristo. Andò a consigliarsi con San Francesco che approvò la sua risoluzione di ritirarsi dal mondo; lui stesso la rivestì del saio e preparò per lei una piccola abitazione accanto alla chiesina di San Damiano. Presto fu raggiunta da altre giovani di Assisi; nacque così il Secondo Ordine francescano chiamato delle “Povere dame di San Damiano” in seguito “Clarisse”. Chiara visse sempre a San Damiano nella povertà e nella contemplazione. Morì nel 1253 e due anni dopo venne dichiarata santa dal papa Alessandro IV. Il suo corpo riposa nella Basilica a lei dedicata in Assisi.

Lajk