I. Obecná zbožná jednota křesťanské rodiny
Přesvatá rodina Nazaretská má zajisté zvláštní význam; neboť již v Písmě svatém činí se o ní zmínka často a v rozličných poměrech životních a jí počíná též sv. evangelium. Sv. Matouš začíná své evangelium těmito slovy: Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Vypočítává předky Kristovy a končí slovy: „Jakub pak zplodil Josefa, muže Marie, z nížto se narodil Ježíš, jenž slove Kristus“.
Tak hned na počátku radostného tohoto poselství zříme Svatou rodinu v plné slávě a vznešenosti. Jak to? Kdežto sv. Matouš vypočítávaje předky vždy užívá slova „zplodil“: „Abraham zplodil Isaka, David král zplodil Šalomouna, Jakub pak zplodil Josefa,“ přestává najednou slova tohoto užívati a jmenuje Josefa mužem Marie, z níž se narodil Ježíš, jenž slove Kristus. Za jakým účelem? Aby označil tím panenskou důstojnost matky Marie. Pochybnost jest vyloučena; neb ihned podává nám evangelista zprávu, kterak Josef Marii chtěl propustiti, ale od anděla poučen byl o tajemství vtělení se Syna Božího: „Josefe, synu Davidův, neboj se uvésti do domu svého Marii, manželku svou, neboť co se z ní narodí, z Ducha svatého jest.“
Na to zříme Svatou rodinu na cestě do Betléma; spatřujeme ji v chlévě, kde Syn Boží jako Syn člověka přichází na svět a pastýři i králové klaní se jemu. Potom dle vypravováni sv. evangelia nalézáme Sv. rodinu v chrámě, ana obětuje božské dítko Otci nebeskému, by naplnil se zákon. Na to prchá do Egypta, vrací se poznovu do Nazareta, koná pobožnost velkonoční v chrámě Jerusalemském a konečně žije v ústraní tichého domu v Nazaretě. Zde tráví Ježíš čas se svými rodiči, je jim poddán, pracuje v tiché samotě a modlí se s nimi.
V prvé době veřejného působení Ježíšova připomíná se Sv. rodina naposled.
Když totiž Ježíš Kristus vyučoval v sbornici svého otcovského města Nazaretu, divili se všichni a pravili: „Odkud má tento moudrost tu a moc? Zdaliž není tento syn tesařův?“ (Mat. 13. 54-55.) A tak Kristus Pán maje věku 30 let, považován byl ode všech za syna Josefova.
Proč asi chtěl Bůh-člověk, z Panny narozený, považován býti za syna Josefova? Proč chtěl vyrůsti v rodině jako prosté dítě? Od pradávna uváděli sv. Otcové rozličné toho důvody. Jak toho vyžadují nynější poměry časové, přestávám na slovech sv. Tomáše, jenž dí: „Matka Páně byla zasnoubena Josefovi a pannou, poněvadž v její osobě panenství i mateřství jest uctíváno proti bludařům, kteří buď panenstvím neb manželstvím pohrdají“.
Za doby Krista Pána byly svazky manželství a rodina vůbec tak velice rozervány, že nebylo možno téměř mysliti na jich ozdravění. Od toho času do dnešních dob doráženo neustále na manželství i život rodinný, ba ono jest dnes dokonce prohlášeno za protivníka společenského štěstí. Leč toto pokoření ještě nedostačovalo nenávisti nepřátel církve Kristovy! Proto ustanovili manželství občanské, jehož účelem jest zatlačiti manželství církevní z veřejného života. Ale tímto manželstvím občanským jen hromadí se stále tu či onde výbušné látky k revoluci, tak jako když prudký vítr sníh se střech v závěje kupí.
Všemohoucnost a moudrost Boží však jeví se nám opět v tajemství vtělení Syna Božího.
Moudrost tím, že Syn Boží, z Ducha svatého počatý a z Panny narozený, žádal si ve své hluboké pokoře, by matka Jeho zasnoubena byla muži a tak po delší dobu jako prostá žena žila. On sám pak přál si růsti jako dítě těchto rodičů a nechtěl býti před světem na počátku svého veřejného působení než synem Josefovým, a to jedině proto, by manželství i rodině podivuhodné nadpřirozené vznešenosti a důstojnosti tím propůjčil.
Ale i všemohoucnost. Neboť jednak řídil vše tak, že panenská i mateřská důstojnost Marie v pravý čas byla poznána, jednak že vznešenost a důstojnost manželství ochraně jeho nezničitelné Církve svěřeno bylo. A proto jako vzpoura svými útoky proti Církvi tu a tam pleniti může na vinici Páně, ale nemůže Církev zničiti, rovněž tak může se jí podařiti křesťanské manželští snížiti, tu či onde z veřejného života vytlačiti, aneb je znemožniti, ale nikdy je se světa vyhladiti. A co jest nám činiti, bychom odvrátili od sebe tento hrozný soud Hospodinův a bychom uchovali křesťanskou důstojnost manželství a rodiny?
Nechť každá rodina uctívá Sv. rodinu a dle sil svých v její stopách kráčí! Nechť ctí sv. Josefa, pěstouna Páně, ctí neposkvrněnou Pannu v jejím panenském důstojenství matky, koří se božskému Dítku. A to čiňme vždy, kdykoli modlíme se radostný růženec a při něm rozjímáme! Vždyť v pěti prvních tajemstvích jeho jsou obsaženy všechny osudy Svaté rodiny.
Ale nestačí ji jen uctívati, musíme ji též následovati.
Svatá rodina není jen korunou ušlechtilosti křesťanského manželství a rodiny, jest též jeho pravzorem. Nechtělť Kristus Pán vykoupiti, spasiti a příklad dáti pouze jednotlivcům, toužil i rodinu jako celek a skrze rodinu všechno lidstvo z propasti smutného poblouzení vyvésti na jasné výšiny křesťanské dokonalosti. A k tomu bylo třeba zářícího příkladu, jak dala jej Svatá rodina Nazaretská.
A jestli je uctívání a následování Sv. rodiny Nazaretské tak staré jako evangelium, jež svatí apoštolé po všem světě zvěstovali, tož přece pobožnost uctívání Sv. rodiny rozvila se teprve za našich dní v plný květ; neboť sv. církev vybírá ze svých nevyčerpatelných pokladů a podává svým dětem vždy dle potřeby doby tu nové, tu starší.
A dnes, kdo by neznamenal ta velká a bezpočetná nebezpečí, jež hrozí rodině? Těžké zápolení o chléb vezdejší a časté přesídlování chudších vrstev lidu jsou samy v sobě nebezpečím nejnepatrnějším. Nepatrným proto, že božská Prozřetelnost, připouštějíc toto zlo, přece nedopouští, by rodiny dobré vůle jím poškozeny byly.
Vlastní nebezpečí leží mnohem hlouběji. Spočívají v nesprávném, klamném pojmu o manželství a jeho posvátnosti, spočívají v srdci a jeho vášních, jsou výsledkem touhy po kratochvílích, zábavách a požitcích.
Jsou rodiny, jichž členové po celý týden spolu býti nemohou, jsouce různě zaměstnáni. Proto měli by se v neděli pospolu utěšovati, jak toho vyžaduje obapolná láska rodičů, dětí, bratrů a sester. A přec tomu není tak!
Jsou mnozí, na pohled dobří katolíci, kteří v životě rodinném radostí více nenalézají. Hostince, spolky, výlety, divadlo, zábavy všeho druhu přinesly dlouhou chvíli, nudu do nitra rodiny a nuda jest nad jiné zlý duch v rodině.
A co činí tu církev sv.? Uvádí nám před oči Sv. rodinu, nabádá nás, bychom tuto uctívali a následovali. Proto se modlí: „Pane Ježíši Kriste, který jsi Marii a Josefu byl poddán a který jsi život rodinný nevýslovnými ctnostmi posvětil, učiň, abychom my s jich obou pomocí, příkladem Tvé Svaté rodiny poučeni a s ní věčného obcování dosáhli.“
Proč máme tedy Sv. rodinu uctívati? Posíleni milostí Kristovou, podporováni Marií a Josefem, máme ctnosti Svaté rodiny uvažovati, jich následovali, bychom jednou na oslavě této rodiny v nebi měli podíl. Abychom tuto pobožnost řádně konali, přeje si Svatý Otec, „aby obecná zbožná Jednota křesťanské rodiny ke cti Sv. rodiny v Nazaretě v celé církvi byla zavedena.“
Tož jedná se zase o nový spolek, ač naříkáme dost a dost, že máme jich dosti? Jen buďme klidni, vždyť nejedná se nikterak o nějaký spolek, jehož schůze, valné hromady, hostinské zábavy, výlety, divadlo, večírky v život jednotlivých členů rodiny by zasahovaly a jej rozrušovaly, nejedná se o spolek, v němž stanoveno zvláštní vysoké zápisné, není tu třeba darů pro předsedu při každé příležitosti, jest to spolek na vlas se podobající oněm starým, úctyhodným bratrstvům, spolek, jehož cílem jest udržovati, obšťastňovati a posvěcovati nejstarší, samým Bohem založený spolek, totiž rodinu.
A co má se konati k tomuto účeli? Nechť rodina koná nejméně jednou denně pobožnost před obrazem Sv. rodiny Nazaretské a jí se zasvětí. Nejlépe jest, konati tuto pobožnost večer; a nechť všichni členové rodiny jsou přítomní. To jest hlavní věc! Proč?
Předně: Ježíš, Maria a Josef ochrání a láskyplně shlédnou na rodiny jim oddané, a to tím více, čím častěji a vroucněji rodina ji bude ctít a čím dokonaleji ji následovati. Vy všichni víte, co tato ochrana pro naši věčnou spásu znamená!
A za druhé? Členové rodiny mají se tak alespoň jednou denně k společné modlitbě sejiti, a to pokud možno večer.
V prvním svém oběžníku, pojednávajícím o sv. růženci, připomíná sv. Otec, aby působilo se k tomu, by znova zavedena byla pobožnost večerního růžence v rodinách, ze kterých zvyk tento vymizel. A co toto přání předpokládá? Že členové rodiny mají, pokud možno, večer pohromadě dlíti, neboť toho příklad Sv. rodiny vyžaduje.
Pozorujme, co sv. Evangelium vypráví: Když bylo Ježíši 12 let, šli, dle obyčeje židovského, na svátky do Jerusalema.
Maria nebyla zákonem povinna, jíti na Velikonoce do Jerusalema, leč ona nikterak nechtěla se rozloučiti se svým božským Dítkem a se sv. Josefem, když toho nebylo potřebí.
Hle, tvůj příklad, rodino křesťanská! Když práce všedních dní tě od tvých členů rodiny odlučuje od rána do večera, neděle má tě s nimi opět spojiti.
Tam, kde návštěva kostela dětem školním je předepsána, není ovšem možno, by rodiče dítky s sebou do chrámu brali, ale vy, větší, jděte s nimi na služby Boží a modlete se jako v rodině s nimi, pokud to jen vaše domácí povinnosti dovolují.
A vracejte se pospolu a slavte den sváteční v kruhu rodinném, a oddejte se nevinným radovánkám! Ni honba za radovánkami, ni vášně nemají porušovati svornost a jednotu rodiny; nic nesmí přerušiti spolužití jejích členů, neboť jen Otec nebeský má právo, povolati kteréhokoli člena, ať dočasně či na věky tam či onam, tak jako kdysi 12letého Syna svého bez vědomí Marie a Josefa ve chrámu svém byl zdržel.
I to ukazuje příklad Kristův.
Byv rodiči svými v chrámě nalezen, odebral se s nimi do Nazaretu, poslouchal jich, pracoval a modlil se s nimi, těšil se z jich společnosti až do 30. roku, kdy veřejně působiti počal a za syna Josefova považován byl.
Pokud tohoto příkladu nebudeme následovati, jest život rodinný zcela nemožným.
A právě v tomto směru slibuje přinésti zbožná jednota křesťanských rodin hojného ovoce. Neboť spolek tento vedle svého rázu nerozptyluje jako jiné společnosti, ale naopak sjednocuje a shromažďuje po způsobu starých ctihodných bratrstev.
Nuže, uctívejte horlivě tuto Svatou rodinu Nazaretskou a následujte jejího příkladu!
Rodiče a děti, sestry a bratří, buďte pospolu, jak často jen vám je možno, a vždy co nejdéle! Modlete se společně, konejte své práce pospolu dle možnosti, navštěvujte společně chrám Páně, vracejte se společně z něho domů, radujte se spolu v Pánu, byť to bylo jen v chudobném příbytku.
Leč, proč dáváme důraz na slovo „pospolu“? Jest největším zlem naším heslo: „každý sám pro sebe“! Jen pod záštitou vespolnosti vezmou vás Kristus, Marie a Josef ve svou ochranu a andělé budou na vás radostně shlížeti, vy pak sami budete jednou v nebi vespolek se radovati – jako jediná, veliká rodina.
Tak hned na počátku radostného tohoto poselství zříme Svatou rodinu v plné slávě a vznešenosti. Jak to? Kdežto sv. Matouš vypočítávaje předky vždy užívá slova „zplodil“: „Abraham zplodil Isaka, David král zplodil Šalomouna, Jakub pak zplodil Josefa,“ přestává najednou slova tohoto užívati a jmenuje Josefa mužem Marie, z níž se narodil Ježíš, jenž slove Kristus. Za jakým účelem? Aby označil tím panenskou důstojnost matky Marie. Pochybnost jest vyloučena; neb ihned podává nám evangelista zprávu, kterak Josef Marii chtěl propustiti, ale od anděla poučen byl o tajemství vtělení se Syna Božího: „Josefe, synu Davidův, neboj se uvésti do domu svého Marii, manželku svou, neboť co se z ní narodí, z Ducha svatého jest.“
Na to zříme Svatou rodinu na cestě do Betléma; spatřujeme ji v chlévě, kde Syn Boží jako Syn člověka přichází na svět a pastýři i králové klaní se jemu. Potom dle vypravováni sv. evangelia nalézáme Sv. rodinu v chrámě, ana obětuje božské dítko Otci nebeskému, by naplnil se zákon. Na to prchá do Egypta, vrací se poznovu do Nazareta, koná pobožnost velkonoční v chrámě Jerusalemském a konečně žije v ústraní tichého domu v Nazaretě. Zde tráví Ježíš čas se svými rodiči, je jim poddán, pracuje v tiché samotě a modlí se s nimi.
V prvé době veřejného působení Ježíšova připomíná se Sv. rodina naposled.
Když totiž Ježíš Kristus vyučoval v sbornici svého otcovského města Nazaretu, divili se všichni a pravili: „Odkud má tento moudrost tu a moc? Zdaliž není tento syn tesařův?“ (Mat. 13. 54-55.) A tak Kristus Pán maje věku 30 let, považován byl ode všech za syna Josefova.
Proč asi chtěl Bůh-člověk, z Panny narozený, považován býti za syna Josefova? Proč chtěl vyrůsti v rodině jako prosté dítě? Od pradávna uváděli sv. Otcové rozličné toho důvody. Jak toho vyžadují nynější poměry časové, přestávám na slovech sv. Tomáše, jenž dí: „Matka Páně byla zasnoubena Josefovi a pannou, poněvadž v její osobě panenství i mateřství jest uctíváno proti bludařům, kteří buď panenstvím neb manželstvím pohrdají“.
Za doby Krista Pána byly svazky manželství a rodina vůbec tak velice rozervány, že nebylo možno téměř mysliti na jich ozdravění. Od toho času do dnešních dob doráženo neustále na manželství i život rodinný, ba ono jest dnes dokonce prohlášeno za protivníka společenského štěstí. Leč toto pokoření ještě nedostačovalo nenávisti nepřátel církve Kristovy! Proto ustanovili manželství občanské, jehož účelem jest zatlačiti manželství církevní z veřejného života. Ale tímto manželstvím občanským jen hromadí se stále tu či onde výbušné látky k revoluci, tak jako když prudký vítr sníh se střech v závěje kupí.
Všemohoucnost a moudrost Boží však jeví se nám opět v tajemství vtělení Syna Božího.
Moudrost tím, že Syn Boží, z Ducha svatého počatý a z Panny narozený, žádal si ve své hluboké pokoře, by matka Jeho zasnoubena byla muži a tak po delší dobu jako prostá žena žila. On sám pak přál si růsti jako dítě těchto rodičů a nechtěl býti před světem na počátku svého veřejného působení než synem Josefovým, a to jedině proto, by manželství i rodině podivuhodné nadpřirozené vznešenosti a důstojnosti tím propůjčil.
Ale i všemohoucnost. Neboť jednak řídil vše tak, že panenská i mateřská důstojnost Marie v pravý čas byla poznána, jednak že vznešenost a důstojnost manželství ochraně jeho nezničitelné Církve svěřeno bylo. A proto jako vzpoura svými útoky proti Církvi tu a tam pleniti může na vinici Páně, ale nemůže Církev zničiti, rovněž tak může se jí podařiti křesťanské manželští snížiti, tu či onde z veřejného života vytlačiti, aneb je znemožniti, ale nikdy je se světa vyhladiti. A co jest nám činiti, bychom odvrátili od sebe tento hrozný soud Hospodinův a bychom uchovali křesťanskou důstojnost manželství a rodiny?
Nechť každá rodina uctívá Sv. rodinu a dle sil svých v její stopách kráčí! Nechť ctí sv. Josefa, pěstouna Páně, ctí neposkvrněnou Pannu v jejím panenském důstojenství matky, koří se božskému Dítku. A to čiňme vždy, kdykoli modlíme se radostný růženec a při něm rozjímáme! Vždyť v pěti prvních tajemstvích jeho jsou obsaženy všechny osudy Svaté rodiny.
Ale nestačí ji jen uctívati, musíme ji též následovati.
Svatá rodina není jen korunou ušlechtilosti křesťanského manželství a rodiny, jest též jeho pravzorem. Nechtělť Kristus Pán vykoupiti, spasiti a příklad dáti pouze jednotlivcům, toužil i rodinu jako celek a skrze rodinu všechno lidstvo z propasti smutného poblouzení vyvésti na jasné výšiny křesťanské dokonalosti. A k tomu bylo třeba zářícího příkladu, jak dala jej Svatá rodina Nazaretská.
A jestli je uctívání a následování Sv. rodiny Nazaretské tak staré jako evangelium, jež svatí apoštolé po všem světě zvěstovali, tož přece pobožnost uctívání Sv. rodiny rozvila se teprve za našich dní v plný květ; neboť sv. církev vybírá ze svých nevyčerpatelných pokladů a podává svým dětem vždy dle potřeby doby tu nové, tu starší.
A dnes, kdo by neznamenal ta velká a bezpočetná nebezpečí, jež hrozí rodině? Těžké zápolení o chléb vezdejší a časté přesídlování chudších vrstev lidu jsou samy v sobě nebezpečím nejnepatrnějším. Nepatrným proto, že božská Prozřetelnost, připouštějíc toto zlo, přece nedopouští, by rodiny dobré vůle jím poškozeny byly.
Vlastní nebezpečí leží mnohem hlouběji. Spočívají v nesprávném, klamném pojmu o manželství a jeho posvátnosti, spočívají v srdci a jeho vášních, jsou výsledkem touhy po kratochvílích, zábavách a požitcích.
Jsou rodiny, jichž členové po celý týden spolu býti nemohou, jsouce různě zaměstnáni. Proto měli by se v neděli pospolu utěšovati, jak toho vyžaduje obapolná láska rodičů, dětí, bratrů a sester. A přec tomu není tak!
Jsou mnozí, na pohled dobří katolíci, kteří v životě rodinném radostí více nenalézají. Hostince, spolky, výlety, divadlo, zábavy všeho druhu přinesly dlouhou chvíli, nudu do nitra rodiny a nuda jest nad jiné zlý duch v rodině.
A co činí tu církev sv.? Uvádí nám před oči Sv. rodinu, nabádá nás, bychom tuto uctívali a následovali. Proto se modlí: „Pane Ježíši Kriste, který jsi Marii a Josefu byl poddán a který jsi život rodinný nevýslovnými ctnostmi posvětil, učiň, abychom my s jich obou pomocí, příkladem Tvé Svaté rodiny poučeni a s ní věčného obcování dosáhli.“
Proč máme tedy Sv. rodinu uctívati? Posíleni milostí Kristovou, podporováni Marií a Josefem, máme ctnosti Svaté rodiny uvažovati, jich následovali, bychom jednou na oslavě této rodiny v nebi měli podíl. Abychom tuto pobožnost řádně konali, přeje si Svatý Otec, „aby obecná zbožná Jednota křesťanské rodiny ke cti Sv. rodiny v Nazaretě v celé církvi byla zavedena.“
Tož jedná se zase o nový spolek, ač naříkáme dost a dost, že máme jich dosti? Jen buďme klidni, vždyť nejedná se nikterak o nějaký spolek, jehož schůze, valné hromady, hostinské zábavy, výlety, divadlo, večírky v život jednotlivých členů rodiny by zasahovaly a jej rozrušovaly, nejedná se o spolek, v němž stanoveno zvláštní vysoké zápisné, není tu třeba darů pro předsedu při každé příležitosti, jest to spolek na vlas se podobající oněm starým, úctyhodným bratrstvům, spolek, jehož cílem jest udržovati, obšťastňovati a posvěcovati nejstarší, samým Bohem založený spolek, totiž rodinu.
A co má se konati k tomuto účeli? Nechť rodina koná nejméně jednou denně pobožnost před obrazem Sv. rodiny Nazaretské a jí se zasvětí. Nejlépe jest, konati tuto pobožnost večer; a nechť všichni členové rodiny jsou přítomní. To jest hlavní věc! Proč?
Předně: Ježíš, Maria a Josef ochrání a láskyplně shlédnou na rodiny jim oddané, a to tím více, čím častěji a vroucněji rodina ji bude ctít a čím dokonaleji ji následovati. Vy všichni víte, co tato ochrana pro naši věčnou spásu znamená!
A za druhé? Členové rodiny mají se tak alespoň jednou denně k společné modlitbě sejiti, a to pokud možno večer.
V prvním svém oběžníku, pojednávajícím o sv. růženci, připomíná sv. Otec, aby působilo se k tomu, by znova zavedena byla pobožnost večerního růžence v rodinách, ze kterých zvyk tento vymizel. A co toto přání předpokládá? Že členové rodiny mají, pokud možno, večer pohromadě dlíti, neboť toho příklad Sv. rodiny vyžaduje.
Pozorujme, co sv. Evangelium vypráví: Když bylo Ježíši 12 let, šli, dle obyčeje židovského, na svátky do Jerusalema.
Maria nebyla zákonem povinna, jíti na Velikonoce do Jerusalema, leč ona nikterak nechtěla se rozloučiti se svým božským Dítkem a se sv. Josefem, když toho nebylo potřebí.
Hle, tvůj příklad, rodino křesťanská! Když práce všedních dní tě od tvých členů rodiny odlučuje od rána do večera, neděle má tě s nimi opět spojiti.
Tam, kde návštěva kostela dětem školním je předepsána, není ovšem možno, by rodiče dítky s sebou do chrámu brali, ale vy, větší, jděte s nimi na služby Boží a modlete se jako v rodině s nimi, pokud to jen vaše domácí povinnosti dovolují.
A vracejte se pospolu a slavte den sváteční v kruhu rodinném, a oddejte se nevinným radovánkám! Ni honba za radovánkami, ni vášně nemají porušovati svornost a jednotu rodiny; nic nesmí přerušiti spolužití jejích členů, neboť jen Otec nebeský má právo, povolati kteréhokoli člena, ať dočasně či na věky tam či onam, tak jako kdysi 12letého Syna svého bez vědomí Marie a Josefa ve chrámu svém byl zdržel.
I to ukazuje příklad Kristův.
Byv rodiči svými v chrámě nalezen, odebral se s nimi do Nazaretu, poslouchal jich, pracoval a modlil se s nimi, těšil se z jich společnosti až do 30. roku, kdy veřejně působiti počal a za syna Josefova považován byl.
Pokud tohoto příkladu nebudeme následovati, jest život rodinný zcela nemožným.
A právě v tomto směru slibuje přinésti zbožná jednota křesťanských rodin hojného ovoce. Neboť spolek tento vedle svého rázu nerozptyluje jako jiné společnosti, ale naopak sjednocuje a shromažďuje po způsobu starých ctihodných bratrstev.
Nuže, uctívejte horlivě tuto Svatou rodinu Nazaretskou a následujte jejího příkladu!
Rodiče a děti, sestry a bratří, buďte pospolu, jak často jen vám je možno, a vždy co nejdéle! Modlete se společně, konejte své práce pospolu dle možnosti, navštěvujte společně chrám Páně, vracejte se společně z něho domů, radujte se spolu v Pánu, byť to bylo jen v chudobném příbytku.
Leč, proč dáváme důraz na slovo „pospolu“? Jest největším zlem naším heslo: „každý sám pro sebe“! Jen pod záštitou vespolnosti vezmou vás Kristus, Marie a Josef ve svou ochranu a andělé budou na vás radostně shlížeti, vy pak sami budete jednou v nebi vespolek se radovati – jako jediná, veliká rodina.