Capuchin Church, Vienna: Blessed Marco d'Aviano (Feastday August 13) Stylita 
+Joseph+ Marco d'Aviano (November 17, 1631 – August 13, 1699) was a Capuchin friar. His real name was Carlo Domenico …More
Capuchin Church, Vienna: Blessed Marco d'Aviano (Feastday August 13)
Stylita +Joseph+ Marco d'Aviano (November 17, 1631 – August 13, 1699) was a Capuchin friar. His real name was Carlo Domenico Cristofori, his birthplace Aviano, a small community in the Republic of Venice (Italy). From an early age, he felt attracted to a life of devotion and martyrdom. Educated at the Jesuit College in Gorizia, at 16 he tried to reach the island of Crete, where the Venetians were at war with the Ottoman Turks, in order to preach the Gospel and convert the Muslims to Christianity. On his way, he sought asylum at a Capuchin convent in Capodistria, where he was welcomed by the Superior, who knew his family, and who, after providing him with food and rest, advised him to return home.
Inspired by his encounter with the Capuchins, he felt that God was calling on him to enter their Order. In 1648, he began his novitiate. A year later, he professed his vows and took his father's name, Marco, becoming Fra' Marco d'Aviano. His ministry entered a new phase in 1664, when he received the licence to preach throughout the Republic of Venice and other Italian states, particularly during Advent and Lent. He was also given more responsibility when he was elected Superior of the convents of Belluno in 1672, and Oderzo in 1674.
His life took an unexpected turn in 1676, when he gave his blessing to a nun, bedridden for some 13 years: she was miraculously healed. The news spread far and wide, and it was not long before the sick, and many others from all social strata, began to seek him out.
Among those who sought his help was Leopold I, Holy Roman Emperor, whose wife had been unable to conceive a male heir. From 1680 to the end of his life, Marco d'Aviano became a close confidant and adviser to him, providing the irresolute and often indecisive emperor with guidance and advice for all problems, political, economic, military or spiritual. His forceful, energetic and sometimes passionate and fiery personality proved a good complement for Leopold's Hamlet-like tendency to allow endless doubts and scruples to paralyse his capacity for action. As the danger of war with the Ottoman Turks grew near, Marco d'Aviano was appointed by Pope Innocent XI as his personal envoy to the Emperor. An impassioned preacher and a skillful mediator, Marco d'Aviano played a crucial role in resolving disputes, restoring unity, and energizing the armies of the so-called 'Holy League,' which included Austria, Poland, Venice, and the Papal States under the leadership of the Polish king Jan III Sobieski. In the decisive Battle of Vienna (1683), the Holy League succeeded in inflicting a defeat on the invading Ottoman Turks. This marked the end of the last Turkish attempt to expand their power in Europe, and the beginning of the long European counter-offensive that was to continue ultimately until the disintegration of the Ottoman empire in 1918. This may therefore be considered one of the decisive battles of history. It also put an end to the period of Ottoman revival under the Koprulu Grand Vizirs and their protégé and successor, Kara Mustapha, who was in command of the Ottoman army at Vienna.
From 1683 to 1689 he participated in the military campaigns in the role of promoting good relations within the Imperial army and to help the soldiers spiritually. His assistance helped to bring about the liberation of Buda in 1686 and Belgrade in 1688. At the same time, he always maintained a strictly religious spirit, to which any needless violence and cruelty were repugnant. As a result, at the siege of Belgrade several hundred Muslim soldiers successfully appealed to him personally, in order to avoid being massacred upon capture.
In the judgement of historians, Marco's influence over Leopold was exercised responsibly, in the sole interests of Christianity and of the House of Austria. In one of his private letters to the Emperor, Marco actually scolds him quite forcefully for granting a benefit to one of his brothers, reminding him that, by so doing, he was only providing ammunition for the enemies of their cause.
Marco d' Aviano died of cancer on August 13, 1699 at Vienna, Austria.
In 2003, he was beatified by Pope John Paul II.[1]
en.wikipedia.org/wiki/Marco_d'Aviano
Stylita
Inspired by his encounter with the Capuchins, he felt that God was calling on him to enter their Order. In 1648, he began his novitiate. A year later, he professed his vows and took his father's name, Marco, becoming Fra' Marco d'Aviano. His ministry entered a new phase in 1664, when he received the licence to preach throughout the Republic of Venice and other Italian states, particularly during Advent and Lent. He was also given more responsibility when he was elected Superior of the convents of Belluno in 1672, and Oderzo in 1674.
His life took an unexpected turn in 1676, when he gave his blessing to a nun, bedridden for some 13 years: she was miraculously healed. The news spread far and wide, and it was not long before the sick, and many others from all social strata, began to seek him out.
Among those who sought his help was Leopold I, Holy Roman Emperor, whose wife had been unable to conceive a male heir. From 1680 to the end of his life, Marco d'Aviano became a close confidant and adviser to him, providing the irresolute and often indecisive emperor with guidance and advice for all problems, political, economic, military or spiritual. His forceful, energetic and sometimes passionate and fiery personality proved a good complement for Leopold's Hamlet-like tendency to allow endless doubts and scruples to paralyse his capacity for action. As the danger of war with the Ottoman Turks grew near, Marco d'Aviano was appointed by Pope Innocent XI as his personal envoy to the Emperor. An impassioned preacher and a skillful mediator, Marco d'Aviano played a crucial role in resolving disputes, restoring unity, and energizing the armies of the so-called 'Holy League,' which included Austria, Poland, Venice, and the Papal States under the leadership of the Polish king Jan III Sobieski. In the decisive Battle of Vienna (1683), the Holy League succeeded in inflicting a defeat on the invading Ottoman Turks. This marked the end of the last Turkish attempt to expand their power in Europe, and the beginning of the long European counter-offensive that was to continue ultimately until the disintegration of the Ottoman empire in 1918. This may therefore be considered one of the decisive battles of history. It also put an end to the period of Ottoman revival under the Koprulu Grand Vizirs and their protégé and successor, Kara Mustapha, who was in command of the Ottoman army at Vienna.
From 1683 to 1689 he participated in the military campaigns in the role of promoting good relations within the Imperial army and to help the soldiers spiritually. His assistance helped to bring about the liberation of Buda in 1686 and Belgrade in 1688. At the same time, he always maintained a strictly religious spirit, to which any needless violence and cruelty were repugnant. As a result, at the siege of Belgrade several hundred Muslim soldiers successfully appealed to him personally, in order to avoid being massacred upon capture.
In the judgement of historians, Marco's influence over Leopold was exercised responsibly, in the sole interests of Christianity and of the House of Austria. In one of his private letters to the Emperor, Marco actually scolds him quite forcefully for granting a benefit to one of his brothers, reminding him that, by so doing, he was only providing ammunition for the enemies of their cause.
Marco d' Aviano died of cancer on August 13, 1699 at Vienna, Austria.
In 2003, he was beatified by Pope John Paul II.[1]
en.wikipedia.org/wiki/Marco_d'Aviano
Blahoslavený Marek z Aviana (1631–1699)
Ukázka z knihy Františka Janovského - Marek z Aviana - patron a štít Evropy před islamizací
Odpoledne 9. září došlo křesťanské vojsko úpatí pohoří, rozděleno jsouc ve tři šiky, v nichž pak mělo s temena Lysé Hory vrhnouti se na nepřítele. První šik byl hodinu cesty dlouhý, druhý byl kratší, třetí nejkratší. Ráno 10. září nastal pochod na výšiny …More
Blahoslavený Marek z Aviana (1631–1699)
Ukázka z knihy Františka Janovského - Marek z Aviana - patron a štít Evropy před islamizací
Odpoledne 9. září došlo křesťanské vojsko úpatí pohoří, rozděleno jsouc ve tři šiky, v nichž pak mělo s temena Lysé Hory vrhnouti se na nepřítele. První šik byl hodinu cesty dlouhý, druhý byl kratší, třetí nejkratší. Ráno 10. září nastal pochod na výšiny Vídeňského Lesa. Že jim nepřítel nedělal překážek, brala se knížata společně na levém křídle, kdež jim vévoda Karel Lotrinský s jedné hory ukazoval v záři sluneční se stkvějící Klosterneuburk.
Když slunce zapadalo, vrátili se každý ke svému oddělení. Jan Sobieski a syn jeho princ Jakub nemohli však už ke svým doraziti; s oběma princi hannoveránskými nocovali pod dubem, nedaleko pěších vojů bavorských. S hradeb vídeňských duněly i v noci rány dělové, jež se zdály princi Jakubovi smutným nářkem statečné posádky vídeňské, přicházejících prositi za brzkou pomoc.
10 V noci spatřil Karel Lotrinský, že Turci zaujali na Lysé Hoře dvě předůležitá místa, kapli sv. Leopolda a spálený klášter kamaldulenský, odkudž mohli veliké překážky dělati spojenému vojsku, až by tam stoupala. Tamější posádka turecká byla však nepatrna a neměla děl. I poručil vévoda oněch dvou míst napřed dobyti. A dobyli jich.
Ráno 11. září postupovala dále všecka tři oddělení vojskakřesťanského. Strhl se děsný vichr a hrozná bouře, že se měli jezdci na koních co držeti. Než nestalo se žádné neštěstí, a brzy odpoledne stálo vojsko naše na temeni Hory Lysé, odkud vidělo ubohé město Vídeň a nesmírné ležení turecké.
Velkovezír Kara Mustafa myslil si, že lehounko porazí tyto voje křesťanské, až budou s Lysé Hory sestupovati, a pak že se mu Vídeň bez boje vzdá na milost i nemilost; téhož odpoledne 11. září poslal na úpatí pohoří 12 000 jízdy a janičárů, aby tam hájili východů. Jako král Jan Sobieski, tak psal s Lysé Hory i P. Marco d‘Aviano; psal císaři, odpovídaje mu zároveň na list 8. září z Lince poslaný, jejž teprve zde byl obdržel:
„S hory u Vídně, 11. září 1683. Pochválen buď Bůh i Maria! Nedomáhal jsem se nikterak, aby Vaše Císařské Veličenstvo propůjčilo králi polskému titulu „majestas“, ježto se toho neujímali ani Vaši splnomocněnci, a bál jsem se, abych snad mluvě o té věci nevzbudil zde nevole, kdyžtě máme nyní vesměs vzorný pořádek a shodu jednomyslnou. Kdyby bylo Vaše Veličenstvo sem za vojskem přišlo, neupravivši napřed této záležitosti, byla by z toho povstala snad nějaká neshoda. Nyní však může Vaše C. V. býti bezpečno, že jsou – Bohu chvála – všecka knížata a vojevůdcové svorni a jedné mysli. Nejjasnější vévoda Lotrinský nespí, nejí, stále pracuje, všude dohlíží, vede si jako nejlepší generál.
Vojsko – Bohu díky – šťastně tři dni postupovalo; vidíme v tom řízení Boží, že nám po takovémto počinku bude dopřáno šťastného konce. Jsme nyní nanejvýš hodinu od Vídně. Naše děla oznámila už městu náš příchod. Vídeň hájí se statečně, a už nám odpověděli, že vědí, že jsme přišli. List Vašeho C. Veličenstva dostal jsem teprve dnes, a odpovídám hned zde na temeni hory, odkudž zároveň žehnám postupujícím vojům. Náš milý Pán Bůh řídí vždy vše nejlépe, zajisté i tentokráte. Daroval-li nám princeznu, doufáme, že daruje i prince. Jemu budiž dík ze všeho! Máme znamenité vojsko, jak pěchotu, tak jízdu; čítám všech na 70 000. Rači Vaše C. V. rozhodnouti a mne poslati, kde mohu pomoci; zároveň však račte jak obyčejně v Boha důvěřovati. Dá-li Bůh, počne zítra útok na nepřítele. Pustili bychom se do něho už dnes, avšak jest nám počkati na dělostřelce; mají obtížnou cestu přes hory. Vašemu C. Veličenstvu i Veličenstvu císařovnině projevuji svou úctu a přeji upřímně všeho dobra.
Trvám Vašemu Císařskému Veličenstvu nejponíženější, nejoddanější, nejposlušnější a věrný sluha Fra Marco d‘Aviano, kapucín kněz a bídný hříšník.“
Podrobnosti o knize.
Ukázka z knihy Františka Janovského - Marek z Aviana - patron a štít Evropy před islamizací
Odpoledne 9. září došlo křesťanské vojsko úpatí pohoří, rozděleno jsouc ve tři šiky, v nichž pak mělo s temena Lysé Hory vrhnouti se na nepřítele. První šik byl hodinu cesty dlouhý, druhý byl kratší, třetí nejkratší. Ráno 10. září nastal pochod na výšiny Vídeňského Lesa. Že jim nepřítel nedělal překážek, brala se knížata společně na levém křídle, kdež jim vévoda Karel Lotrinský s jedné hory ukazoval v záři sluneční se stkvějící Klosterneuburk.
Když slunce zapadalo, vrátili se každý ke svému oddělení. Jan Sobieski a syn jeho princ Jakub nemohli však už ke svým doraziti; s oběma princi hannoveránskými nocovali pod dubem, nedaleko pěších vojů bavorských. S hradeb vídeňských duněly i v noci rány dělové, jež se zdály princi Jakubovi smutným nářkem statečné posádky vídeňské, přicházejících prositi za brzkou pomoc.
10 V noci spatřil Karel Lotrinský, že Turci zaujali na Lysé Hoře dvě předůležitá místa, kapli sv. Leopolda a spálený klášter kamaldulenský, odkudž mohli veliké překážky dělati spojenému vojsku, až by tam stoupala. Tamější posádka turecká byla však nepatrna a neměla děl. I poručil vévoda oněch dvou míst napřed dobyti. A dobyli jich.
Ráno 11. září postupovala dále všecka tři oddělení vojskakřesťanského. Strhl se děsný vichr a hrozná bouře, že se měli jezdci na koních co držeti. Než nestalo se žádné neštěstí, a brzy odpoledne stálo vojsko naše na temeni Hory Lysé, odkud vidělo ubohé město Vídeň a nesmírné ležení turecké.
Velkovezír Kara Mustafa myslil si, že lehounko porazí tyto voje křesťanské, až budou s Lysé Hory sestupovati, a pak že se mu Vídeň bez boje vzdá na milost i nemilost; téhož odpoledne 11. září poslal na úpatí pohoří 12 000 jízdy a janičárů, aby tam hájili východů. Jako král Jan Sobieski, tak psal s Lysé Hory i P. Marco d‘Aviano; psal císaři, odpovídaje mu zároveň na list 8. září z Lince poslaný, jejž teprve zde byl obdržel:
„S hory u Vídně, 11. září 1683. Pochválen buď Bůh i Maria! Nedomáhal jsem se nikterak, aby Vaše Císařské Veličenstvo propůjčilo králi polskému titulu „majestas“, ježto se toho neujímali ani Vaši splnomocněnci, a bál jsem se, abych snad mluvě o té věci nevzbudil zde nevole, kdyžtě máme nyní vesměs vzorný pořádek a shodu jednomyslnou. Kdyby bylo Vaše Veličenstvo sem za vojskem přišlo, neupravivši napřed této záležitosti, byla by z toho povstala snad nějaká neshoda. Nyní však může Vaše C. V. býti bezpečno, že jsou – Bohu chvála – všecka knížata a vojevůdcové svorni a jedné mysli. Nejjasnější vévoda Lotrinský nespí, nejí, stále pracuje, všude dohlíží, vede si jako nejlepší generál.
Vojsko – Bohu díky – šťastně tři dni postupovalo; vidíme v tom řízení Boží, že nám po takovémto počinku bude dopřáno šťastného konce. Jsme nyní nanejvýš hodinu od Vídně. Naše děla oznámila už městu náš příchod. Vídeň hájí se statečně, a už nám odpověděli, že vědí, že jsme přišli. List Vašeho C. Veličenstva dostal jsem teprve dnes, a odpovídám hned zde na temeni hory, odkudž zároveň žehnám postupujícím vojům. Náš milý Pán Bůh řídí vždy vše nejlépe, zajisté i tentokráte. Daroval-li nám princeznu, doufáme, že daruje i prince. Jemu budiž dík ze všeho! Máme znamenité vojsko, jak pěchotu, tak jízdu; čítám všech na 70 000. Rači Vaše C. V. rozhodnouti a mne poslati, kde mohu pomoci; zároveň však račte jak obyčejně v Boha důvěřovati. Dá-li Bůh, počne zítra útok na nepřítele. Pustili bychom se do něho už dnes, avšak jest nám počkati na dělostřelce; mají obtížnou cestu přes hory. Vašemu C. Veličenstvu i Veličenstvu císařovnině projevuji svou úctu a přeji upřímně všeho dobra.
Trvám Vašemu Císařskému Veličenstvu nejponíženější, nejoddanější, nejposlušnější a věrný sluha Fra Marco d‘Aviano, kapucín kněz a bídný hříšník.“
Podrobnosti o knize.
