Soukromými zjeveními nazýváme bezprostřední, osobní zjevení, která Bůh dává některým vyvoleným duším, aby jim udělil jasnější poznání tajemství, jež jsou společným předmětem víry všech křesťanů; aby jim v daném okamžiku odhalil věci nedostupné přirozeným poznáním, jako jsou např. záměry Prozřetelnosti, skrytost srdcí; nebo aby je nadchl k jistým činům, které, jsouce velmi potřebné pro určitý menší nebo větší počet lidí, slouží, byť třeba jen nepřímo, ku prospěchu náboženství.
Soukromá zjevení se liší od velkého, všeobecného Zjevení svěřeného Církvi tím, že na rozdíl od něj, jež je navýsost autentické a závazné pro víru všech lidí, jsou výjimečná a nemohou být nikdy pravidlem víry. Bůh v řádu milosti, stejně jako v přirozeném řádu, činí všechno skrze všeobecné a stálé zákony. V Boží ekonomii světa, jak přirozeného, tak i nadpřirozeného, není vrtochů, náladovosti ani libovůle: ve všem vládne moudrost, jednota a soulad. Stejně je tomu i v případě zjevené pravdy, kterou střeží katolická církev. Ježíš Kristus ji sám i skrze Ducha Svatého svěřil do rukou apoštolů, aby ji předávali v plnosti pastýřům, kteří po nich měli přijít. Postupem času si bude lidstvo tuto pravdu stále plněji přisvojovat a stále hlouběji do ní pronikat. Avšak božský základ již nikdy nepodlehne žádné změně, ani se nezvětší.
Dogmata zůstanou ve své podstatě jedna a táž ve své božské neměnnosti: „Pravda Páně trvá na věky“ [Ž 116, 2]. Stejně neměnné zůstanou normální způsoby, ustanovené Ježíšem Kristem, jimiž se předává a šíří jeho učení: lidé jej budou vždy přijímat od jím ustanovené autority, jejíž plnosti se dostává každému nástupci sv. Petra. Skrze něho je pak udílena všem stupňům církevní hierarchie.
Takto se v Církvi uskutečňuje jednota učení a víry a Boží pravda přechází z vyšších úrovní na nižší, přičemž se tak vždy děje pomocí zevnějších, lidských a společenských, prostředků. Tímto způsobem se tedy všechny články křesťanské společnosti spojují a poutají k sobě zákonem vzájemné závislosti, jež je podobna té, která vládne v pohybu nebeských těles.
Soukromá zjevení posilovala Církev
Ačkoli Bůh ustanovil za prostředníka mezi lidmi a sebou vnější a viditelnou Církev, zachoval si přesto bezprostřední a osobní vztah s lidskými dušemi. Viditelné společenství je v podstatě pouze podmínkou a způsobem uvedení do onoho bezprostředního a slovy nepopsatelného obcování duší s Bohem. Právě v tom spočívá život Církve, její nadpřirozený a božský prvek; ostatní je pouze skořápkou a hmotnou pokrývkou.
Bůh také v tomto bezprostředním, tajemném obcování zachovává trvalý řád, který nazýváme obvyklým řádem Prozřetelnosti: je vždy Pánem svých darů, nakládá s nimi podle své moudrosti. A někdy je udílí ve výjimečné míře a zázračným způsobem. Bůh například osvěcuje některé duše zázračným způsobem, přičemž jim odhaluje poklady svých tajemství, ať už tak činí přímo sám, nebo skrze anděly, aniž by k tomu používal svoji Církev, které v případě nutnosti ponechává dozor a bádání nad těmito božskými zjeveními, aby uchránil své vyznavače od omylu a klamu.
Tyto výjimky jsou vždy podřízeny všeobecným zákonům prozřetelnosti neboli Božímu řízení. Není pochyb, že k soukromým zjevením jednotlivcům docházelo v Církvi často. V apoštolských dobách byla tato výjimečná zjevení tak rozšířená, že se téměř zdála být něčím obvyklým. Prvním věřícím Kristovy Církve se velmi často dostávalo daru proroctví, daru jazyků a jiných podobných darů milosti – byl to tak nějak obvyklý následek křtu a biřmování. Ale tehdy se utvářela Církev, a, jak praví sv. Augustin, ona božská rostlina, ještě jemná a nerozvinutá, potřebovala, aby ji nebeský Zahradník bohatě svlažoval více, než tomu bylo později, kdy jí už postačil „prostý nebeský déšť“.
Ale ani v pozdějších dobách soukromá zjevení nikdy zcela neustala, byť byla méně častá. Sv. Irenej podává svědectví z druhého století, že v jeho době žili lidé, kteří měli nebeská vidění. To samé potvrzuje sv. Justýn, přičemž pravdivost oněch zázračných milostí považuje za natolik jistou, že je neváhá podávat pohanům jako důkaz o božském původu křesťanství. Órigenés ve svém spise Proti Kelsovi ujišťuje, že se mnoho pohanů stalo křesťany, poněvadž se obrátili na základě božských zjevení – byli jimi utvrzeni, a proto šli s radostí na mučednickou smrt.
V každé době se Bůh zjevuje svatým
I mnoho dalších církevních otců, např. sv. Cyprián, sv. Ambrož a sv. Augustin, velmi jasně a často na základě vlastní zkušenosti potvrzuje skutečnost soukromých zjevení. Nepopiratelná svědectví o nich najdeme ostatně v celých dějinách Církve. Není téměř svatého, který by ve větší či menší míře nemíval zjevení a nebeská vidění. Stačí vzpomenout Akta mučedníků, životy poustevníků (např. sv. Antonína, sv. Pavla a dalších) a životy velkých zakladatelů řádů (např. sv. Františka z Assisi, sv. Dominika).
Těchto nadpřirozených darů milosti se dostalo zejména mnoha ženám, což ani v nejmenším neodporuje slovům sv. Pavla, jenž zakazuje ženám v Církvi učit. Zmíněný zákaz, potvrzený a zjevený všeobecnou tradicí, je chápán pouze ve smyslu veřejného učení a z moci úřadu. Pokud jde o soukromé učení, Prozřetelnost z něj ženy nejenže nevylučuje, ale dává v něm ženám významnou účast: ony totiž vštěpují dětem počátky víry a křesťanské nauky. Nejedna z nich, ať už z urozeného stavu, nebo dokonce z řad pokorných křesťanských otrokyň (např. sv. Nina), se stala nástrojem obrácení celých národů.
Proslulá a všeobecně známá jsou zjevení sv. Hildegardě, sv. Gertrudě, sv. Brigitě, sv. Kateřině Sienské, sv. Františce Římské, sv. Kateřině z Boloně, sv. Terezie z Ávily, sv. Růženě z Limy, sv. Magdaléně de Pazzi, sv. Kateřině de‘ Ricci, sv. Markétě Marii Alacoque a mnoha dalším. Od prvních staletí až po naši dobu tedy máme nepřetržitou řadu soukromých zjevení. Tisíce prokazatelných událostí, jež byly potvrzeny nejpřísnějšími kritickými metodami při beatifikačních procesech, zcela dokazují, že se tato zjevení vyskytují i v posledních dobách.
Falešná zjevení jsou častější než pravá
Zdroj soukromých zjevení, stejně jako jiných mimořádných milostí, jež Bůh přislíbil Církvi, nemůže být nikdy vyčerpán. Bylo by tedy trestuhodnou nerozvážností a neslučitelné s křesťanským duchem předem odmítat všechna soukromá zjevení, k nimž by mohlo v novějších dobách docházet. Na druhou stranu je třeba vystříhat se jiné krajnosti, tj. uznávat za božské zjevení vše, co za ně lidé vydávají – často se jedná pouze o přeludy představivosti nebo ďábelská mámení.
Sv. Alfons Maria z Liguori tvrdí, že falešná zjevení jsou daleko častější než pravá. Dějiny znají bezpočet takových příkladů, autory apokryfních apokalyps a evangelií počínaje, až po podvody a praktiky novodobých spiritistů. V tomto dlouhém, staletími se vinoucím řetězci přeludů a klamů se objevují zástupy „osvícených“, vizionářů, falešných mystiků a údajných extatiků. A zde, jako ve všem, co je lidské, vidíme vedle pravdy a dobra, pravé svatosti a pravých Božích zjevení omyl, faleš a poklesky všeho druhu.
Ba co víc, dokonce i duše známé heroickými ctnostmi někdy podléhaly mylnému zdání ohledně nadpřirozených zjevení a vidění. A proto apoštol sv. Jan, který byl ve své době svědkem různých poklesků, k nimž kvůli falešným zjevením docházelo, věřící nabádal: „Nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa“ [1 Jan 4, 1]. Stejně varuje sv. Pavel Soluňany, neboť po slovech „darem prorokování nepohrdejte“ ihned dodává: „Všecko však zkoušejte; co je dobré, toho se držte“ [1 Sol 5, 20–21]. Tak dává jasně na srozuměnou, že vše, co se týká nadpřirozených darů, má být bedlivě a přísně posuzováno.
Pravidla pro rozeznávání zjevení
Někdy je v praxi velmi těžké rozlišit pravá zjevení od falešných. Proto teologové a mistři duchovního života užívají k rozeznávání zjevení přesně vymezená pravidla. Níže si je podrobněji objasníme.
- Odmítat zjevení odporující víře a mravnosti
Jako falešná je třeba odmítnout všechna zjevení, která odporují víře a urážejí mravnost; nebo jejich povaze očividně scházejí vlastnosti Božího zásahu, např. slova připisovaná Bohu jsou směšná a neodpovídají jeho nejvyšší moudrosti. Není pochyb, že falešná jsou ta zjevení, která svádějí nebo nabádají k porušení přirozeného či Božího zákona; pokud obsahují něco neslušného, a tím více tělesného; když vyvolávají domýšlivost, pýchu nebo znechucení a lhostejnost. Všechna tato hlediska jsou věrohodná a neomylná, a pokud se v souvislosti se zjevením vyskytuje byť jen jediný zmíněný případ, můžeme s jistotou prohlásit, že jeho původcem není Bůh.
- Mravní život vizionáře
Za více či méně podezřelá je třeba považovat ta zjevení, která předkládají neobvyklé, podivné obsahy; rovněž i ta, jejichž námětem jsou pouze věci zajímavé a neužitečné; jakož i zjevení osobám, jejichž povaha není věrohodnou mravní zárukou. Novým a podivným nazýváme vše, co nemá opodstatnění v Písmu sv. a tradici a co se vzdaluje všeobecně sdíleným názorům církevních otců a teologů.
Zde je však třeba opatrnosti a neoznačovat hned ukvapeně zjevení za falešné, byť by obsahovalo i výše uvedená tvrzení. Jednalo by se z naší strany o svévolné omezování oblasti Božích zjevení. Papež Benedikt XIV. nepovažuje za správné odmítat bez bližšího zkoumání dokonce ani ta zjevení, která se občas jeví jako zdánlivě neužitečná a uspokojující zvědavost. A to proto, že Boží rady a cesty nelze vždy měřit mírou našich běžných pojmů, přičemž v Božích plánech může mít velkou váhu to, co se nám zpočátku zdá být obyčejným a neužitečným.
Je však nanejvýš oprávněné chovat určité podezření vůči lidem, kteří tvrdí, že se jim dostalo zjevení, pokud jsou teprve nováčky v duchovním životě; pokud neprojevují žádnou niternou touhu po umrtvování; pokud sami se zvědavostí prahnou po těchto zjeveních, a zejména když se jimi vychloubají. Poslední obvykle svědčí o podvodu nebo halucinaci. Sv. Jan od Kříže píše: „Ďábel se chvěje radostí, vidí-li duši, jež touží po zjeveních. V tomto jejím sklonu shledává skvělou příležitost, kterak duši podávat jed omylu a odvádět ji od života víry. Kdo prahne po zjeveních, snadno podléhá nebezpečným klamům a pokušením.“
Na ještě nešťastnější cestě jsou ti, kteří v souvislosti se svými zjeveními hledají slávu, ohlašují předem den a hodinu svých vytržení a extází, aby tak vzbudili zvědavost diváků. To je naprostým opakem ducha světců, kteří se snažili v tajemství uchovávat mimořádné milosti, jimiž je Bůh vyznamenal. Sv. Pavel o svých vytrženích mlčel přes čtrnáct let a vyjevil je teprve tehdy, když to vyžadovalo dobro druhých. To je nejlepší odpověď těm, kteří nemají nic důležitějšího na práci než vykládat všem kolem o viděních, jakými je Pán Bůh obdařil, přičemž ta nejčastěji bývají pouze výplody jejich fantazie. Obecně vzato, představivost hrála hlavní roli v přeludech nejslavnějších vizionářů a osvícenců. Zmíněným přeludům podléhají zvláště ženy.
Veliká znalkyně duchovního života sv. Terezie varovala před přeludy, které působí především na ženy: „Dochází k tomu zejména tehdy, když se některé z těch, jež jsou již od přírody náchylné k chorobnosti, pouštějí do velkých umrtvování, dlouhého bdění a dlouhé modlitby. Jestliže pociťují nějaké vnitřní uspokojení doprovázené vnější slabostí, kterou je tělo jakoby zmoženo a potlačeno, a následně upadají do spánku, jejž nazývají duchovním, pak se domnívají, že tomu tak skutečně je, a touto myšlenkou se opájejí. A když opojení roste a tělo stále více slábne, považují to za vytržení. V podstatě se však jedná pouze o ztrátu času a ničení si zdraví. Znám jednu osobu, které strávila v tomto stavu přes osm hodin, aniž by omdlela. Její zpovědník, ona sama a další lidé ji považovali za skutečnou extatičku. Ale když se o tom dozvěděla jistá osoba, jež se v oněch věcech vyznala, nařídila dotyčné zanechat přílišného umrtvování a začít se vydatněji stravovat. A vše dotyčnou přešlo.“
Vzhledem k tomu, že ženy tak snadno podléhají přeludům, což jejich zjevení tím více zpochybňuje, uvádějí mistři duchovního života dokonce následující pravidlo: eo ipso quod revelatio sit alicujus foeminae, non est recipienda sine indiciis aliunde certis. [„Již ze samé skutečnosti, že se jedná o zjevení ženě, vyplývá, že nemůže být uznáno, není-li potvrzeno z jiného důvěryhodného zdroje.“ – Pozn. překl.]
- Zjevení je nutno zkoumat v co nejširších souvislostech
Pravost soukromých zjevení se neposuzuje podle jednoho, ať už jakéhokoli jevu nezávisle na ostatních, nýbrž na základě bedlivého a zevrubného zhodnocení všech okolností, které se týkají dané osoby, způsobu, jakým ke zjevením dochází, a důsledků, k nimž vedou. Rozhodujícími znaky jsou:
a) naprostá shoda osoby, která byla zjeveními obdarována, s Církví, pokud jde o víru a mravnost jejího života;
b) skutečnost, že si dotyčná osoba uvědomuje nebezpečí ďábelského mámení a upřímně touží jít cestami obvyklého duchovního pokroku a vzdát se zcela pozemských věcí;
c) upřímná otevřenost srdce k církevním představeným a vystříhání se jakýchkoli tajností vůči duchovním rádcům. Bůh totiž chce, aby pravost slov jednoho člověka byla potvrzena svědectvím jiného člověka, který je služebníkem pravdy;
d) ten, jemuž se dostalo zjevení, se má vykazovat pravou poslušností k duchovním vůdcům a trpělivě snášet zkoušky a pronásledování, které ho mohou na těchto mimořádných duchovních cestách, jimiž ho vede milost Boží, potkat;
e) naprostá pokora: neboť jako je pýcha projevem ďábla a zaručeným důkazem jeho působení, tak je pokora nejjistějším znamením Boží přítomnosti v duši a mírou Božího působení v ní. Je nerozlučitelně spjata s pravými zjeveními. Gerson[1] natolik zdůrazňuje přítomnost pokory, že ji samu o sobě považuje za dostatečný důkaz pravosti: „Pokud všechna niterná slova, všechna vzedmutí zbožnosti, všechna zjevení, všechny zázraky, veškerá extatická láska, všechna vytržení i všechny vnitřní i vnější skutky duchovního života mají pokoru za svoji předchůdkyni a družku, a nevyskytuje-li se nic, co by ji narušovalo, lze si být jistým, že to vše pochází od Boha.“
Zázračné okolnosti, jež doprovázejí zjevení, jako jsou extáze, levitace, poznání skrytých věcí, naplnění jistých předpovědí, hrdinské úmysly a předsevzetí, samy o sobě ještě nedokazují božský původ těchto zjevení, protože některé z nich mohou být i dílem ďábla a některé dokonce čistě přirozenými jevy. Proto i zde platí zásada, že nestačí vycházet pouze z jednoho znaku, ale je třeba brát do úvahy všechny.
Vizionář nerozhoduje o pravosti svých zjevení
Otázka významu soukromých zjevení je řešena pomocí zásady, která pramení z mnohověkých pozorování duchovního života: dokonce i v případě zjevení, která jsou nanejvýš jistá, pokud jde o jejich podstatu a obecný obsah, může v jednotlivostech docházet k jistým osobním klamům. Ačkoli Bůh obdarovává duše, kterým se dostává jeho zjevení, nejhojnějšími milostmi, nedává jim přesto daru neomylnosti, ani zvláštního vedení, jež jsou výsadou svatých inspirovaných autorů a Církve učící. Dokonce i duše, která je vyzdvižena do nejvyšších stupňů nadpřirozeného stavu, si s výjimkou jistých kratších či delších okamžiků zachovává užívání vlastní svobody, své představivosti a svého úsudku. A proto k tomu, co se jí dostává ve zjevení od Boha, může mimovolně přidat něco, co je toliko výsledkem její vlastní činnosti.
Navíc je třeba brát v potaz nejen okamžik bezprostředního Božího působení na duši, ale i dobu, která následuje chvíli po něm. Duše je tehdy ještě rozplameněná a pohnutá Božím dotekem; a v tomto přechodném období je nutné nejvíce se obávat klamů, neboť jak píše sv. Ignác z Loyoly, „často se tehdy stává, že ať už ze zvyku, nebo z rozumování, nebo z dobrého úmyslu, nebo zlého ducha, duše zakouší pocitů a vytváří myšlenky, které již přímo nepocházejí od Boha a dříve než budou schváleny, vyžadují bedlivého zkoumání“.
Tyto osoby vyznamenané milostí jsou vystaveny ještě dalšímu nebezpečí zbloudění a oklamání, a to když svoje zjevení líčí nebo popisují. Někdy jim mohou scházet vhodná slova, aby přesně vyjádřila obsah zjevení. Někdy jim může selhat paměť. Někdy může mít působení mohutností duše vliv na nepřesnost líčení obdrženého zjevení, zejména tehdy, pokud se tak děje se značným odstupem času.
Církev nevyžaduje od věřících víru v soukromá zjevení
Do soukromých zjevení se tedy mohou různým způsobem vkrádat omyly, nedokonalosti a mámení. Bůh to dopouští, aby duše, které obdarovává svými milostmi, varoval a poučil. Učí je tak, aby byly vždycky ve střehu a nepropadly pýše a domýšlivosti. Všichni křesťané si z toho pak mají odnést ponaučení, že jedinou autentickou institucí střežící Boží slovo, jediným neomylným vykladačem Božího zákona a vždy jistým vůdcem našich svědomí je Církev svatá. Vskutku, díváme-li se na zjevení některých světců, nacházíme v nich věci nejen velmi pochybné, ale někdy přímo falešné. Občas si také tato zjevení protiřečí a obsahují různé náznaky halucinací.
Bollandista Papebroch[2] na základě rozboru některých zjevení bl. Heřmana Josefa[3] neváhal prohlásit, že je nelze uznat za skutečná zjevení. Obecně vzato, bollandisté odmítají celou řadu jiných zjevení, např. sv. Alžběty ze Schönau o mučednictví sv. Voršily a jejích družek. Mnoho dalších učených kritiků vznáší závažné námitky dokonce i proti některým zjevením, které Církev do jisté míry schválila, např. zjevení sv. Hildegardy, sv. Brigity a sv. Kateřiny Sienské. To samozřejmě neubírá těmto světcům na cti, pokud se jedná o opodstatněnou kritiku, která nezlehčuje dané téma.
V této oblasti ponechává Církev široké pole našemu lidskému bádání: „Málo jí záleží,“ píše Melchor Cano[4], „zda někdo věří či nevěří ve zjevení sv. Brigity nebo jiných: v tyto věci nemusejí všichni ostatní věřit.“ Avšak osoba, které se tohoto zjevení dostalo, mu může, ba dokonce má věřit nadpřirozenou vírou, považuje-li ho s naprostou jistotou, tedy nikoliv pouze pravděpodobně, za božského původu. Ale pokud jde o ostatní věřící, ti k tomu nejsou zavázáni.
Když Církev některá zjevení svatých schvaluje, vůbec je tím nechce vnucovat naší víře. Svých schválením jenom potvrzuje, že v nich není nic, co by víře nebo dobrým mravům přímo odporovalo, a že je lze bez nebezpečí a k vlastnímu užitku číst. Ostatně nezaručuje pravdivost každé jednotlivé věty, přičemž v tomto ohledu dovoluje svobodnou kritiku, je-li vedena v mezích, které jsme již zmínili, tedy těch, jež tématu přísluší.
Nejvýše je třeba cenit si víru, nikoliv soukromá zjevení
Pokud jde o v posledku o váhu těchto zjevení, mají pouze význam svědectví osoby, která je tlumočí. A jelikož zmíněná osoba není neomylná, tak i věci, o kterých svědčí, nejsou ještě bezvýhradně jisté, s výjimkou případu, kdy byl přímo na potvrzení onoho svědectví učiněn zázrak. Kromě této výjimky je význam soukromých zjevení čistě lidský. Proto, obecně vzato, je nepatřičné odvolávat se na ně při řešení sporné teologické, filosofické, historické nebo jakékoli jiné otázky.
Stejně tak není na místě dovolávat se, s výjimkou zvlášť závažných zjevení týkajících se nejdůležitějších záležitostí víry a osudů celé Církve, soukromých zjevení v kázání. V promluvách k bohabojným lidem je lze někdy k jejich duchovnímu povznesení zmínit, ale je to třeba činit tak, aby dotyčné osoby nepřekračovaly ve vyhledávání těchto zjevení míru, jaká jim náleží. V dané souvislosti není od věci připomenout slova sv. Jana od Kříže: „Jeden skutek, jeden akt vůle vycházející z lásky má před Bohem větší cenu než všechna vidění a zjevení, přičemž nemálo duší, jimž se těchto milostí nedostalo, stojí nesrovnatelně výše než jiné, které jimi byly štědře obdařeny.“
Důstojnost našeho božského náboženství vyžaduje, aby její vyznavači nebyli lehkověrní a aby si natolik cenili svojí víry, že ji budou vždy stavět nekonečně výše nade vše, co vírou není. Zejména ostražití by měli být zpovědníci duší, které jsou obdařeny mimořádnými milostmi. Jejich lehkověrnost může mít zhoubné následky. Proto je na místě jistá nedůvěra, která má vést k co nejbedlivějšímu zkoumání (to se ale nemůže se změnit v naprosté odmítání ze zásady).
Pokud jde o četbu knih obsahujících soukromá zjevení, je třeba rozlišovat. Jsou mezi nimi totiž takové, které: a) nemají žádný církevní souhlas; b) mají souhlas Apoštolského stolce; c) mají souhlas místní církevní autority.
Knihy, které náleží do první skupiny, jsou nejen neužitečné, ale často škodlivé (protože vzbuzují jalovou, nemístnou zvědavost a lehkověrnost, přičemž mohou navíc obsahovat věci neslučitelné s vírou), a proto nemají být čteny.
Knihy z druhé skupiny, které lze označit za doporučeníhodné již s ohledem na svatost autorů a souhlas Apoštolského stolce, mohou být čteny všemi věřícími k jejich duchovnímu růstu. Kromě jasné nauky z nich mohou čerpat ducha zbožnosti, jenž povznáší srdce a posvěcuje duše. Do této skupiny patří díla světců zmiňována na začátku tohoto článku. Avšak i zde je nutné vyvarovat se přehánění a držet představivost zkrátka, aby se nezdravě nerozbujela. Nezapomínejme, že každodenní, základní potravou křesťanské duše má být především učení čerpané z čistého pramene evangelia. Tento svatý pokrm vždy duši posílí a nikdy nesvede na scestí.
Podobně se má přistupovat i ke třetí skupině knih, jež pocházejí od nepochybně ctnostných lidí a jsou schváleny diecézní autoritou. Ovšem s tím rozdílem, že v daném případě je zapotřebí více rozvahy při výběru této literatury, přičemž je vhodné poradit se se svým zpovědníkem. Lidé s chorobnou představivostí by se takové četby měli rozhodně zdržet, pamatujíce na apoštolovo varování: „Neboť milostí mi danou pravím každému mezi vámi: Ať nemyslí o sobě více, než se sluší mysliti; nýbrž ať o sobě smýšlí skromně, a to úměrně k víře, jak ji každému Bůh udělil“ [Řím 12, 3].
P. Michał Nowodworski
Převzato z Encyklopedia Kościelna, sv. XVI. Varšava 1873.
Přeložil Adam Podborský.
Vyšlo v Te Deum 1/2014.
[1] Ad Jean Gerson viz Pavel Zahradník „Jan Gerson, Doctor Christianissimus, hlavní Husův protivník v Kostnici“ in Te Deum 2/2013. – Pozn. překl.
[2] Daniel Papebroch (17. 3. 1628 – 28. 6. 1714), vlámský jezuita a historik. Stal se spolupracovníkem Jeana Bollanda SJ (15. 8. 1596 – 13. 9. 1665), zakladatele edice Acta sanctorum (1643–1940), jejímž úkolem bylo kriticko-historické zpracování pramenů o životech svatých. Bollandisty bývají nazývání Bollandovi pokračovatelé sdružení kolem Acta sanctorum. – Pozn. překl.
[3] Heřman Josef ze Steinfeldu byl v roce 1960 svatořečen. – Pozn. překl.
[4] Melchor Cano (6. 1. 1509 – 30. 9. 1560), španělský dominikán, teolog a biskup.
Zanechte komentář