Matoušovy pašije (Bach) Matoušovy pašije (německy Matthäus-Passion, latinsky Passio Domini Nostri J. C. Secundum Evangelistam Matthaeum) J. S. Bacha je oratorium z roku 1727 nebo 1729, v Seznamu Bachova …Více
Matoušovy pašije (Bach)
Matoušovy pašije (německy Matthäus-Passion, latinsky Passio Domini Nostri J. C. Secundum Evangelistam Matthaeum) J. S. Bacha je oratorium z roku 1727 nebo 1729, v Seznamu Bachova díla označené číslem 244. Námětem je úryvek z Matoušova evangelia, kapitola 26 a 27, který líčí Umučení Ježíše Krista. Název pochází z latinského slova passio (utrpení, umučení), jímž četba pašijí při bohoslužbě začínala. Jde o nejznámější zhudebnění tohoto evangelního textu. Jde o jednu ze dvou Bachových pašijových skladeb, které se zachovaly v úplnosti (vedle Janových pašijí z roku 1724). Vznikla v posledním období jeho tvorby, kdy zastával místo kantora kostela sv. Tomáše v Lipsku. Skladba měla premiéru na Velký pátek 15. dubna roku 1729. Poté ležela sto let v zapomenutí v archivu do doby, kdy ji našel a světu představil Felix Mendelssohn-Bartholdy 11. března roku 1829 v berlínské Sing-Akademie. Pašije vznikly v době, kdy Bach již přestal systematicky psát kostelní kantáty. Její komponování započal na podzim roku 1728. V průběhu práce dostal zprávu o skonu svého přítele, knížete Leopolda z Koethen, spolu s žádostí o smuteční hudbu k obřadu uložení jeho ostatků, konanému 24. března 1729 - tedy tři týdny před premiérou pašijí. Bach samozřejmě nemohl ani pomyslet na to, že by vedle Pašijí komponoval ještě nějakou jinou skladbu. Poprosil tedy Picandera (Christiana Friedricha Henrici - velmi známého a plodného básníka, s nímž v Lipsku často spolupracoval) o vytvoření textu pro tuto příležitost k již hotovým částem hudby pašijí. To vyvolalo mnoho diskusí: ke kterému textu napsal Bach hudbu dříve, tedy co je originál a co kontrafaktura. Vzhledem k tomu, že text smuteční hudby nevalné úrovně, dává se za pravdu těm, kdož zastávají názor, že celá hudba je spojená s textem pašijí, velmi pečlivě a vytříbeně vypracovaným. Ze tří typů pašijí, užívaných v Bachově době (tj. pašije kantátové, pašije oratorní a pašijové oratorium), Bach použil formu poslední, s textem evangelia, interpolovaným (tj. vystavěným) za pomoci recitativů, chorálů (jimiž byly hymny z liturgických obřadů) a jiných prostředků (árie, arioso, chór), jejichž texty jsou madrigaly nebo volnou básnickou invencí. Biblický text díla byl čerpán především z Evangelia podle Matouše (kapitoly 26 a 27, v překladu Martina Luthera). Aby zvýraznil význam citátů z Písma, vepsal je Bach do své partitury červenou barvou, zatímco ostatní text a noty barvou černou a hnědou. K tomuto biblickému textu vzpomínaný Picander dopsal 28 madrigalových strof, které Bach hudebně zpracoval jako 12 sólových árií, 10 arios, 2 árie s chórem, 1 dvojitou s chórem a 3 chóry. Přidaných je také 12 zharmonizovaných chorálů. Libreto sice napsal Picander, ale předtím je Bach do nejmenších detailů připravil a Picander pracoval pod jeho bedlivým stálým dohledem. Tato spolupráce přinesla nádherné ovoce. Picander vytvořil text s mimořádně živým a výmluvným jazykem, s hlubokými úvahami. Náleží nezesporu k tomu nejlepšímu, co kdy Picendar napsal. Dramatická skica celých pašijí je prostá. Dílo je rozděleno na dvě velké části, mezi nimiž mělo místo kázání, a které korespondují s kapitolami 26 a 27 Matoušova evangelia. V jejich rámci události Umučení Krista byly dále rozděleny do 24 scén, z toho 12 velkých (prezentovaných chorály) a 12 malých (odehrávajících se v áriích). V klíčových pasážích jsou pasáže z bible podávány formou recitativu a scéna, která se tak rozehrála, se stává předmětem zbožné meditace. Tuto meditaci vyjadřují Picandrem napsané árie, přednesené nejčastěji ariosovým recitativem. V krátkých pauzách k meditaci vybízejí samotným Bachem vybrané verše chorálu. Vybíral je mistrovskou rukou tak, aby strofy chorálu co nejlépe zapadaly do smyslu daného fragmentu a aby objasnily stanovisko církve. V tomto vkládání strof chorálu se projevil poetický smysl Bacha v celé své hloubce. Jak napsal Albert Schweitzer, v pokladnici všech církevních německých písní nelze najít jediný verš, který by lépe vyplnil dané místo, než ten, který vybral Bach.
Matoušovy pašije (německy Matthäus-Passion, latinsky Passio Domini Nostri J. C. Secundum Evangelistam Matthaeum) J. S. Bacha je oratorium z roku 1727 nebo 1729, v Seznamu Bachova díla označené číslem 244. Námětem je úryvek z Matoušova evangelia, kapitola 26 a 27, který líčí Umučení Ježíše Krista. Název pochází z latinského slova passio (utrpení, umučení), jímž četba pašijí při bohoslužbě začínala. Jde o nejznámější zhudebnění tohoto evangelního textu. Jde o jednu ze dvou Bachových pašijových skladeb, které se zachovaly v úplnosti (vedle Janových pašijí z roku 1724). Vznikla v posledním období jeho tvorby, kdy zastával místo kantora kostela sv. Tomáše v Lipsku. Skladba měla premiéru na Velký pátek 15. dubna roku 1729. Poté ležela sto let v zapomenutí v archivu do doby, kdy ji našel a světu představil Felix Mendelssohn-Bartholdy 11. března roku 1829 v berlínské Sing-Akademie. Pašije vznikly v době, kdy Bach již přestal systematicky psát kostelní kantáty. Její komponování započal na podzim roku 1728. V průběhu práce dostal zprávu o skonu svého přítele, knížete Leopolda z Koethen, spolu s žádostí o smuteční hudbu k obřadu uložení jeho ostatků, konanému 24. března 1729 - tedy tři týdny před premiérou pašijí. Bach samozřejmě nemohl ani pomyslet na to, že by vedle Pašijí komponoval ještě nějakou jinou skladbu. Poprosil tedy Picandera (Christiana Friedricha Henrici - velmi známého a plodného básníka, s nímž v Lipsku často spolupracoval) o vytvoření textu pro tuto příležitost k již hotovým částem hudby pašijí. To vyvolalo mnoho diskusí: ke kterému textu napsal Bach hudbu dříve, tedy co je originál a co kontrafaktura. Vzhledem k tomu, že text smuteční hudby nevalné úrovně, dává se za pravdu těm, kdož zastávají názor, že celá hudba je spojená s textem pašijí, velmi pečlivě a vytříbeně vypracovaným. Ze tří typů pašijí, užívaných v Bachově době (tj. pašije kantátové, pašije oratorní a pašijové oratorium), Bach použil formu poslední, s textem evangelia, interpolovaným (tj. vystavěným) za pomoci recitativů, chorálů (jimiž byly hymny z liturgických obřadů) a jiných prostředků (árie, arioso, chór), jejichž texty jsou madrigaly nebo volnou básnickou invencí. Biblický text díla byl čerpán především z Evangelia podle Matouše (kapitoly 26 a 27, v překladu Martina Luthera). Aby zvýraznil význam citátů z Písma, vepsal je Bach do své partitury červenou barvou, zatímco ostatní text a noty barvou černou a hnědou. K tomuto biblickému textu vzpomínaný Picander dopsal 28 madrigalových strof, které Bach hudebně zpracoval jako 12 sólových árií, 10 arios, 2 árie s chórem, 1 dvojitou s chórem a 3 chóry. Přidaných je také 12 zharmonizovaných chorálů. Libreto sice napsal Picander, ale předtím je Bach do nejmenších detailů připravil a Picander pracoval pod jeho bedlivým stálým dohledem. Tato spolupráce přinesla nádherné ovoce. Picander vytvořil text s mimořádně živým a výmluvným jazykem, s hlubokými úvahami. Náleží nezesporu k tomu nejlepšímu, co kdy Picendar napsal. Dramatická skica celých pašijí je prostá. Dílo je rozděleno na dvě velké části, mezi nimiž mělo místo kázání, a které korespondují s kapitolami 26 a 27 Matoušova evangelia. V jejich rámci události Umučení Krista byly dále rozděleny do 24 scén, z toho 12 velkých (prezentovaných chorály) a 12 malých (odehrávajících se v áriích). V klíčových pasážích jsou pasáže z bible podávány formou recitativu a scéna, která se tak rozehrála, se stává předmětem zbožné meditace. Tuto meditaci vyjadřují Picandrem napsané árie, přednesené nejčastěji ariosovým recitativem. V krátkých pauzách k meditaci vybízejí samotným Bachem vybrané verše chorálu. Vybíral je mistrovskou rukou tak, aby strofy chorálu co nejlépe zapadaly do smyslu daného fragmentu a aby objasnily stanovisko církve. V tomto vkládání strof chorálu se projevil poetický smysl Bacha v celé své hloubce. Jak napsal Albert Schweitzer, v pokladnici všech církevních německých písní nelze najít jediný verš, který by lépe vyplnil dané místo, než ten, který vybral Bach.
